Ladislav Laštůvka se narodil roku 1951 v Brně. Zde absolvoval Střední průmyslovou školu textilní, výtvarný obor. Oddělení malby vedené Petrem Skácelem navštěvoval na Lidové škole Jaroslava Kvapila v Brně. Je členem Unie výtvarných umělců a Asociace volné grafiky v Praze. Jeho tvorba je zastoupena v domácích i zahraničních sbírkách, například v Muzeu umění v italské Pescaře. Vystavoval v Norsku, Polsku, Francii, Itálii, Rakousku, Švédsku a u nás.
Tvorba Ladislava Laštůvky je neodmyslitelnou součástí jeho života, výsledkem souhry výtvarné zkušenosti a humanistického myšlení. V současné rozporuplné době představuje oázu citlivosti směřující k duchovní podstatě života. V Laštůvkově ateliéru se dostáváme do prostoru téměř posvátného ticha vybízejícího k úvahám o smyslu lidského bytí. Přispívá k tomu harmonie i dramatika formy a asketická barevnost maleb, zpravidla symbolického významu. Na první pohled je zřejmé, že Laštůvkovy obrazy jsou plodem kontemplace, jejím účinným podnětem. Snad i proto, že odrážejí autorův osud, jeho naděje, touhy, zklamání… Osobní motivaci však Laštůvka v tvůrčím procesu značně přesahuje a dotýká se obecně lidských hodnot.
V soudobém výtvarném umění je tvorba Ladislava Laštůvky těžko zařaditelná. Malíř respektuje klasickou tradici moderního obrazu, dnes často znevažovanou, uznává důležitost technické precizace malby jako předpokladu náročnosti a působivosti výtvarného projevu. Domnívá se, že umělecké práci nesmí chybět promyšlené tvarosloví odpovídající významové stránce díla. Jen tak může dosáhnout podoby přesvědčující o umělcově intelektu a citu. Oceňuje zejména imaginativní linii moderního malířství, kterou dále rozvíjí a naplňuje vlastním výtvarným jazykem a myšlenkovým světem. Laštůvkovy malby jsou proto nejen výrazem zjitřených pocitů, ale i uvážlivě komponovanými skladbami průzračného štětcového přednesu. Intenzivní využití světla v nich plní duchovní a výtvarné poslání: umocňuje imaginaci děl, odhmotňuje naznačené postavy a prostředí, svou běloskvoucí září sjednocuje kompoziční části do tvarově vyváženého celku.
Ladislav Laštůvka je žákem malíře Petra Skácela, s nímž ho spojuje obdiv k zázrakům umění, tvůrčí odpovědnost, přání osobitou poetikou zvýšit účinnost projevu. Ve shodě se svým učitelem se nevyhýbá reálným podnětům, většinou však využitým v rukopisně cizelovaném náznaku, představeném do čiré výtvarné autonomie. Váží si Mikuláše Medka, vytříbené formy jeho obrazů a myšlenkového bohatství, jak je dobře poznal v průběhu své mnohaleté odborné práce v Moravské galerii. Laštůvka výtvarné vzory nenapodobuje, spíše je s nimi naladěn na shodnou duchovní notu. Současně jde svou výtvarnou cestou: zatímco například textura Medkových obrazů je strukturální, sytě barevná, někdy ozdobená i zlatem, Laštůvkova malba je lazurově průsvitná, tvarově odlehčená, tónově křehká. Jen občas zazní barevně výrazný akcent, jehož hmotnost jako by se rozpouštěla ve světle.
Na začátku osmdesátých let Laštůvka objevuje své životní téma. Podle uměleckého historika Jaroslava Kačera je představuje fantom ženy, obklopený snovým jevištěm. Jde o „malbu vnitřně semknutou, o kompaktní pásmo obrazových představ, zřetězení tvárných projevů, v němž každý obraz je autonomním sdělením a současně implikací sdělení příštího“. Laštůvkova představa není vzdálena pojetí symbolicky příznačné fatální ženy, vystupující z prudce osvětleného nereálného prostoru. Jeho vidina krásy má zvláštní bolestný přízvuk, násobený kontrastem oblých křivek a jemně naznačeného těla se strohostí prostředí. Přitom každý obraz prokazuje svůj specifický výtvarný řád, navozený uvážlivě, někdy až přísně ztvárněnou scénou, jejíž skladba je značně proměnlivá. Za fantazijní podobou těchto maleb je zřejmý jistý vliv reálného podnětu (Ohlednutí v tichu III, Prostor smutku, Smuténka). Během osmdesátých let se Laštůvkovo zobrazení dále odhmotňuje. Jen některé výtvarné znaky připomínají tvar ženského těla, které se začíná ztrácet v měkce splývavém, téměř nadechnutém prostředí (Pád raněného světla). Výtvarný účinek obrazů se zvyšuje, jejich rukopis je bravurně cizelovaný a současně bezprostřední. Laštůvka se chrání povrchní artistnosti a neoslabuje intenzivní výraz děl (Propadání). Do jeho tvorby vystupuje další námět – ukřižovaný jako symbol nezměrného utrpení člověka. Přistupuje dramaticky rozvlněný rukopis, v němž se střídají prosvětlená místa s temnou prohlubní a krvavě zbarvenými doteky štětce. Harmonicky ztišené kompozice nahrazují téměř barokně vzrušené, dynamické skladby (Ukřižovaný trpitel). Mimetická funkce malby je důsledně proměněna ve výtvarné sdělení o niterních pocitech autora a jeho přání dotknout se univerza.
Laštůvka je rovněž zkušeným grafikem, který dokáže využít všechny finesy zvolené techniky. Pro grafické listy osmdesátých let je příznačná tvarová kultivovanost a meditativní vyznění. V litografiích autor začleňuje nepatrně naznačené ženské postavy do excentricky řešeného imaginárního okolí (Sedící v prostoru, Stojící v prostoru). K jejich výtvarné působivosti opět přispívá protiklad měkce stínovaného těla a lineárně členěné kompozice. V dalším souboru grafik kombinované techniky Laštůvka rozehrává povrch listu do arabesky transparentně prostupujících a splývavých ploch. Jejich bohatá sestava se podobá složité struktuře vzácných kamenů (Výpověď kamene). Také v této oblasti tvorby se v následujícím desetiletí začíná objevovat důraz na dramatiku sdělení a formy (cyklus Pád). Formálně i významově odlišný rozsáhlý konvolut grafiky vznikl v závěru devadesátých let. Představuje významný příspěvek k vývoji českého abstraktního umění. Nové monotypy se však nezaměřují jen na vztahy ploch a jejich rozvedení v prostoru, ale stále usilují o duchovní poselství s citlivostí Laštůvkovi vlastní.
text: PhDr. Bronislava Gabrielová (historička umění)